Ašské listy, 18.05.2005
Zatímco ve velkých městech v poslední době rostou nová hypermoderní a často gigantická sportoviště (pro něž jejich tvůrci velmi často oprášili gladiátorsko-zápasnický termín „aréna“ – asi tím chtějí veřejnosti vnutit své pojetí sportovního soutěžení), vhodných terénů a míst pro vyznavače orientačního běhu je stále méně. Přirozeným místem jejich závodů je totiž „nejkrásnější tělocvična na světě“ – les. K zápolení jim přitom současně slouží ta nejpestřejší a zároveň nejzajímavější šachovnice – jeho podrobná mapa.
A nemusí to být ani nekonečný a hluboký les skandinávský, tedy takový, v němž orientační běh vznikl a odkud k nám přišel. Středoevropský závodník se spokojí i s mnohem menší plochou. Stačí několik čtverečních kilometrů lesního porostu, spolu s okrajovými remízky, palouky a hájky - a díky moderním závodnickým pomůckám (elektronickým čipům) lze postavit tratě křížem krážem tímto prostorem pro celou řadu závodních kategorií.
Nároky na závodní prostory u nás tedy rozhodně nejsou přemrštěné. Přesto však počet vhodných lokalit neustále klesá. Tento problém je pochopitelně zvlášť aktuální v hustě osídlených regionech a v okolí velkých měst. Kupř. závodnické aktivity a pořadatelské ambice několika desítek pražských oddílů orientačního běhu musejí být realizovány a ukojeny v relativně omezeném počtu středočeských chlumů a hájů. (Paradoxem je, že asi největším množstvím vhodných terénů disponuje v Čechách oblast, jež má naopak počet oddílů a závodníků nejmenší – jihočeská.) Až sem lze dospět prostou logickou úvahou či zdravým selským rozumem. Pro někoho ale možná poněkud překvapivým zjištěním bude, že s problémem nedostatku vhodných závodních terénů jsou nuceni se potýkat nejen oddíly z velkých aglomerací, ale – kupodivu – často i oddíly orientačního běhu z pohraničí. Limitujícím faktorem v jejich případě není hustota osídlení či přírodní ráz krajiny. Tyto charakteristiky jsou naopak v jejich případě zpravidla příznivé. Svazujícím krunýřem ale bývá velmi často právě existence státní hranice, ať již její samotný průběh či přidružený ochranný pás. A tak zatímco kupř. dva plzeňské oddíly se mohou volně rozhlédnout kol dokola a všude najdou ve vzdálenosti 10 – 20 km na kteroukoliv světovou stranu od svého města vhodné a dostatečně velké lesy, možnosti dvou nejzápadnějších oddílů orientačního běhu – ašského a chebského – jsou v tomto ohledu značně omezené. Zvláště v případě Aše je geografická stísněnost, daná státní hranicí, i pro laika a nezasvěcence do očí bijící.
A tak v západním výběžku Čech existují pouze dva či tři vhodné lesní celky, v nichž lze příslušné závody realizovat. V důsledku povinnosti ašského oddílu uspořádat pro své kolegy z oblasti každoročně alespoň dva závody jsou však už tyto terény notoricky známé a existující mapy – řečeno závodnickým slangem – již značně „vyběhané“. Což rok od roku více a více ztěžuje práci pořadatelům a v konečném efektu i poněkud sráží jejich nezměrné organizační úsilí.
Před ašským oddílem tak stále naléhavěji vyvstávala takřka kardinální otázka: Jak z této slepé uličky ven? Jak vyřešit toto Kolumbovo vejce?
Odpověď– jak to často bývá – byla prostinká. Stačilo pořádně se rozhlédnout. Nikoliv ale pouze úzkým průzorem či koridorem do Čech, ale pěkně zeširoka, „poevropsku“. Vždyť podobné problémy přece neřeší jen příhraniční oddíly v Čechách (např. zmíněná Skalka Cheb), podobná situace je jistě i na druhé straně hranic. A tak se konečně dostáváme (rovněž poněkud zeširoka) k meritu věci, či – chcete-li – k jádru pudla.
Místo toho, aby se v polovině dubna uskutečnily tradiční orientační závody na české straně a současně o pár kilometrů dál proběhlo totéž na straně bavorské (obojí v dosti známých a pro obě tuzemské skupiny závodníků již poněkud vyčpělých terénech), spojili čeští i bavorští organizátoři své síly a uspořádali dvojzávod kombinovaný. V sobotu 16. dubna tak hornofalcký orientační klub Sportverein 1945 Pechbrunn uspořádal orientační závody, jež byly jednak prvním letošním podnikem započítávaným do bavorského žebříčku a současně také 3. závodem západočeské oblasti. V neděli 17. dubna pak zase pro sportovce obou zemí zajistil konání běhu (již tradičně zvaného Ašský štít) orientační oddíl KČT Aš. Šlo o 4. závod Západočechů a zároveň druhý závod bavorského žebříčku.
Není úkolem těchto řádků podrobně rekapitulovat a analyzovat sportovní výsledky. To bylo učiněno jinde. Je třeba však konstatovat - přeshraniční dvojzávod se rozhodně vydařil. Kupř. pouze ašského závodu se zúčastnili běžci z 35 (!) německých oddílů, a to nejen z Bavorska, ale i ze Saska (Drážďan) či z Durynska. Do česko-bavorských pohraničních hvozdů dokonce na dva dny zabloudil (míněno obrazně, rozhodně ne na trati) i závodník až ze slunného Španělska. Také z české strany přitáhl atraktivní dvojzávod zájemce z daleka. Prakticky přes celou republiku přicestovali účastníci z Ostravy. Přijeli také někteří významní závodníci z Prahy (vedle v českém „orienťáku“ již téměř legendárního M. Škorpila to byl kupř. i mistr světa ve SMIKu z předminulého roku P. Princl), silnou skupinu vyslalo mj. i Kladno. Při výčtu významných sportovních osobností startovního pole nelze neuvést několikanásobného vítěze závodů světového poháru v běžeckém lyžování a předního českého reprezentanta Lukáše Bauera, či čerstvého mistra republiky na dlouhé orientační trati Pepu Milotu. Tento borec svůj nejnovější přírůstek do sbírky mistrovských titulů získal pouhý den před Ašským štítem. Neusnul však na vavřínech a, vnitřně neklidný a neuspokojený, vážil spolu se skupinou několika dalších závodníků dlouhou cestu až někde od Brna, aby se po necelých 24 hodinách po získání republikového titulu mohl postavit na start závodů v Aši!
Organizační spolupráce českého a bavorského sportovního klubu z Aše a Pechbrunnu tak zcela nesporně přinesla své ovoce. Naznačila cestu, jak částečně vyřešit v úvodu naznačené problémy jednoho relativně úzkého sportovního odvětví. Současné vytváření nových mezilidských a mezinárodních styků a vazeb touto cestou, tj. cestou nekontaktního atleticky i mentálně neobyčejně náročného sportu, je zcela nabíledni. Zbývá než se těšit, jaké nové možnosti a nové závodní prostory přinese za pár let naše přistoupení k schengenské dohodě. Možná zmizí i poslední zábrany a omezení přeshraničního styku a orientační běžci (a nejen oni!) budou moci volně křižovat pro ně dosud panenské pohraniční lesy zcela plynule z jedné strany již vlastně historické linie či „čáry“ na druhou.
Jan Hájek